čtvrtek 4. května 2017

Maturitní zkouška

Sedím na chodbě coby dozor právě probíhající maturitní zkoušky. Vše běží hladce, aspoň mám ten dojem, když v tom se z ničeho nic objeví mladá žena a zamíří k jedné z učeben, u kterých hlídám. Než se vzpamatuji, zaklepe na dveře a vejde dovnitř.
Po chvíli vychází ven a naše pohledy se setkají.
"Nevím, jestli vás tam můžu pustit," řeknu trochu nejistě.
"Já jsem komisařka," usměje se a vejde do další učebny.

pondělí 6. února 2017

Dívka z iStylu

Prohlédla si mě od hlavy až k patě a pak ještě několikrát, a i když už ne tak hloubkově, přesto pokaždé dost ostentativně.
V jejím pohledu jsem na okamžik zahlédl, jak přemýšlí, jestli mi ho má dát nebo ne.
Možná si mě pamatovala, jak jsem tu před pár dny nakupoval.
A pak jsem ho uviděl, ten krásný, stylový, nebo spíše iStylový sáček, nahoře s provázkem na stažení, ve kterém se schovávala jen obyčejná redukce.
“To já musím chodit častěji,” promluvil jsem na ni.
“To byste měl,” odpověděla a já nepátral po tom, co tím vlastně mohla myslet.

pátek 4. listopadu 2016

Učitel

"Co děláte?"
"Jsem učitel."
"Já bych v dnešní době zavedl tělesné tresty."
"Tak to jsme v devatenáctém století, ne?" zareagoval jsem.
"Já bych to nedělala, když se podívám na svého syna."
Chtěl jsem jim toho najednou tolik říct, ale neřekl jsem nic.

pátek 21. října 2016

To, co minule

"Co si dáte?"
"To, co minule. Aha, vy nevíte, co to bylo? Měl jsem takový pěkný hrneček a v něm nějakou dobrou kávu. Nebyl ani malý, ani velký, něco mezi tím, a bylo tam mléko," doplnil jsem ještě.
"Asi Latté," dodala slečna a věnovala mi úsměv, po kterém jsem věděl, že ať už přinese cokoliv, bude to stát za to.

středa 19. října 2016

Smím prosit?

Nezdržím se tam dlouho, chvilku posedím a brzy odejdu, napsala.
A kdybys uslyšela za sebou můj hlas jak říká: smím prosit?, chtěl jsem vědět.
Čekal jsem, že odpoví ano nebo jo (odpověď ne jsem si nechtěl vůbec připouštět) a místo toho přišla otázka, která mě zaskočila: “A ty umíš tančit?”
“Doufám, že ano,” vyhrkl jsem v první chvíli.
Usmála se a já v tom úsměvu poznal její odpověď.
Samozřejmě s tou otázkou počkám, až budou hrát to, co spolehlivě umím, ale to jsem už nahlas neřekl.

sobota 1. října 2016

Volby 2016

"Mohl bych, prosím, mluvit s vedoucí či vedoucím volební komise?" oslovil jsem pána na konci dlouhého stolu.
"Samozřejmě," odpověděl a ukázal na dámu středního věku, sedící uprostřed.

"Paní Černá, já volím od svých osmnácti let, ani jednou jsem nevynechal a jsem na to hrdý," začal jsem hned po svém představení.
"Když jsem však v našem domě tento týden našel obálky s volebními lístky hozené na zemi pod schránkami, opravdu se mě to dotklo a rozhodl se, že si můj hlas nezasloužíte, ať už bych jej dal komukoliv."

"I kdyby se jednalo o selhání jedince, něco to přesto o naší společnosti vypovídá. Já v tom minimálně vidím neúctu k občanům a porušení volební etiky," dodal jsem ještě, podal jí obálku s volebními lístky a odešel z volební místnosti.

úterý 12. července 2016

Sjednaná schůzka

Šel jsem do banky na sjednanou schůzku.
Když jsem vešel a rozhlédl se, všichni zaměstnanci měli sklopený zrak a věnovali se své práci.
Chvíli jsem uvažoval, koho z nich mám oslovit a najednou jsem ho uviděl.
Panel, na jehož displeji svítily tři nápisy: Pokladna, Bankovní služby, Sjednaná schůzka.
Dotkl jsem se posledního nápisu v naději, že se takto dostanu k někomu, kdo mě poté nasměruje k osobě, se kterou jsem se měl sejít.
Vtom se objevila další obrazovka a na ní několik tlačítek, mimo jiné i s mým jménem.

pátek 8. dubna 2016

Zloděj

Pokaždé, když se nabídnu, že lidem pomohu se zavazadlem, vidím jim to na očích. Výraz, který říká, že se bojí, jestli jim to zavazadlo nechci ukrást. Možná, že přece jen vypadám jako zloděj, a tak se snažím působit seriózně. Soustředím se tady na to, aby má otázka s nabízenou pomocí byla co nejpříjemnější a odstranila veškerou jejich nedůvěru. Ale stejně ji tam pořád cítím. Jestli jim to zavazadlo už někdy někdo takhle ukradl, budou mé šance na úspěch téměř nulové.

neděle 28. února 2016

Nový začátek

Řekl, že si potřebuje nakoupit a tak jsme chodili po Kauflandu a nakupovali. Celé ty dvě hodiny jsem se sama sebe ptala, co tam proboha dělám? Byla jsem týden po operaci a měla ležet doma, ale toužila jsem ho vidět, být s ním. Nic víc, jen být s ním. A tak jsem za ním jela přes celé město. Měl to být nový začátek, ale místo toho to byl definitivní konec.

čtvrtek 14. ledna 2016

Bláznivá představa

„Tak si vezmi volno a přijeď,“ navrhl jsem jí v mailu, přestože jsem bral antibiotika, ona měla přítele a bydlela dvě stě kilometrů daleko.
Nezareagovala na to.
Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby z ničeho nic zazvonila.
Od začátku jsem věděl, že nikdy nepřijede, i kdyby si tento text přečetla.
A tak mi zůstává jen tahle bláznivá představa.
Je to to jediné, co mám.

úterý 22. prosince 2015

Martin Hilský

"Nemáte nějakou knihu od Martina Hilského," oslovil jsem prodavačku v knihkupectví.
"Od koho?"
Zopakoval jsem jí jméno.
Sklonila hlavu a začala ťukat do počítače.
"S tvrdým y?" zeptala se.
"Ne, s měkkým," odpověděl jsem a bylo mi najednou smutno, že nezná jednoho z našich největších titánů, kterému se vyrovná snad jen Shakespeare.

neděle 29. listopadu 2015

Smích

Slyšel ji, jak s ním po telefonu mluví a jak se při tom směje.
Byl to zvláštní smích a trval hodně dlouho. Neúměrně dlouho, zdálo se mu, na to, o co šlo.
Když byla s ním, nikdy se takhle nesmála.
Věděl, co to znamená.
Tenhle smích mu jen potvrdil, že si to všechno, o nich dvou, celou tu dobu pouze namlouval.

pondělí 12. října 2015

Fronta

Stál jsem na konci dlouhé fronty.
Ani jsem nevěděl, kolik jich stojí přede mnou.
Přál jsem si je všechny přeskočit, ale už jsem to neměl ve své moci.
Stál jsem tam a přemýšlel, jak dlouho to ostatní vydrží.
Jediná osoba, která mohla změnit pořadí, byla ona.
A čím déle jsem tam stál, tím více jsem bojoval s myšlenkou, že by bylo lepší jít si stoupnout do jiné fronty, kde nikdo další nebyl.

neděle 4. října 2015

Místo

Seděla naproti němu a poslouchala, jak mluví o své práci, o jejich společné práci, a věděla, že přestože si výborně rozumí a skvěle se doplňují, zůstane pro něho vždycky jen kolegyní.
Poslouchala, jak vypráví o rekonstrukci bytu u nich doma a zatoužila být na místě té, která tam v tuto chvíli na něho čeká, i když jí bylo jasné, že se to nikdy nestane.
Vnímala nyní každý detail v jeho tváři.
Přála si, aby v té restauraci ještě zůstali. Její místo bylo teď tady. I když jen na malý okamžik, který nemohl trvat věčně.

sobota 12. září 2015

Rozpad

Věděl, že za rozpad jejího předchozího vztahu může on, ale pocit viny necítil. Miloval ji a věděl, že ona teď miluje jeho.
Jednou se to stane jim, uvědomoval si. Někdo jiný bude stát za rozpadem jejich vztahu.
Byla to skutečnost, kterou dnes bral jako nezbytnou součást lidského života. Jako nemoc, která, ať děláme cokoliv, nás nakonec stejně dostane.

neděle 6. září 2015

Poslední hodina

Podíval se na hodinky. 
Ještě má hodinu, než tam bude. 
A najednou byla ta hodina pryč. 
Vůbec si nemohl uvědomit, co celou tu dobu dělal. 
A v tom uviděl tu hrozivou podobnost. 
Vystoupil z autobusu a rozhodl se, že musí něco změnit, aby těch příštích padesát let nedopadlo stejně, jako tahle poslední hodina.

středa 2. září 2015

Letní láska

"A teď tu máme něco pro maminky. Píseň z doby, kdy prožívaly své letní lásky. Je z filmu Pomáda a jmenuje se Letní láska," pronesl moderátor, kterému nebylo víc než pětadvacet.
Okolo mě pobíhaly pětileté děti a já se nenápadně díval po všech těch maminkách, co tu stály, a naráz si uvědomil, že v době, kdy Pomáda letěla světem nebyla ani jedna z nich na světě.
Ten, kdo tehdy prožíval své letní lásky nebyly tyto maminky, ale maminky těchto maminek, které tu v menším počtu stály také.
Když se po chvíli rozezněly první tóny, objevil se v jejich tvářích nepatrný úsměv, zatímco pro jejich dcery to byla jen další písnička toho dětského odpoledne.


sobota 18. dubna 2015

V duchu nebo vduchu? (epilog)

Usnul a když se probudil, dívka vedle něj mu spala na rameni. Přišlo mu to trochu zvláštní, protože si nemohl vybavit, kdy k tomu sblížení došlo.
Dívka se po chvíli probudila.
"Když jsi spal, tajně jsem si přečetla tvou povídku V duchu nebo vduchu?."
"Nikdy bych si netroufl udělat to tak, jak jsem to tam popsal."
"To nevadí," usmála se dívka a znovu si položila hlavu na jeho rameno.

pátek 17. dubna 2015

V duchu nebo vduchu?

"Promiňte, nevíte, píše se vduchu nebo v duchu?" oslovil dívku sedící vedle sebe.
Dívka odhlédla od notebooku, podívala se na něho, chvíli to vypadalo, že je buď cizinka nebo že má stále myšlenky v notebooku, ale nakonec přece jen odpověděla:
"To je netradiční způsob k seznámení se."
"Já teď nemluvím o seznámení."
"Ale já jo."
...
"A o čem jsi to psal, než jsi mě oslovil?"
"O našem seznánemí."

pátek 1. srpna 2014

Koš na prádlo

"Ten koš na špinavé prádlo nikdy nebude prázdný," posteskla si Markéta.
"S myčkou je to stejné," odpověděl jí.
"To máš pravdu," dodala rezignovaně.
Je to dobře, že není prázdný, uvědomil si po chvíli. To totiž znamená, že tu pořád jsme. Až jednou zůstane prázdný, bude to mnohem smutnější.