Dívka se zrzavými vlasy

Vzhlédnu od knihy, abych se zamyslel nad několika posledními řádky. Stojím za dívkou, která má krásné zrzavé vlasy, čehož jsem si všiml hned, jak jsem nastoupil. Zrovna se do nich dívám, když v tom se dívka prudce otočí a přísně se podívá přímo na mě, jako by ten smrad, který nyní oba cítíme, vyšel ze mě. Než stačím zareagovat, že to jsem nebyl já (aspoň si toho nejsem vědom), otočí se a začne aktualizovat svůj status na Facebooku: "Fuj, jsem v tramvaji a ten za mnou si právě prdl". 

Na okamžik mě napadne, že jí to řeknu. A potom na příští zastávce vystoupím s myšlenkou, co stačí, aby se člověk dostal do povědomí několika stovek lidí.

Iveta Bartošová

"Pane profesore, četl jste noviny?"
"Ne, proč?"
"Zemřela naše největší popová hvězda."
"Kdo? Karel Gott?"
"Ne, Iveta Bartošová."

Prázdné místo

"Zase budu sedět s někým, kdo přijde, ani nepozdraví a rozvalí se na sedadle, jako kdyby vedle něj nikdo neseděl," pronesla Kristýna mrzutě směrem k otci.

"Třeba budeš sedět sama," řekl jí otec.

*

Místo vedle ní zůstalo nakonec opravdu prázdné, až si najednou uvědomila ten smutný fakt: sedí tu sama a stejně tak zůstala sama i ve svém vlastním životě. 

Autobus zavřel dveře a pomalu se rozjížděl, když v tom si všimla dobíhajícího muže, jak mává na řidiče. Po chvíli zahlédla stevardku, jak muži kontroluje jízdenku a posílá ho na jeho místo. 

Na které, to na tu dálku nedokázala rozpoznat.

Nějaký vyloženě průšvih?

"Chcete se mě na něco zeptat?" obrátil jsem se závěrem k rodičům.
"Nějaký vyloženě průšvih?" přihlásil se jeden tatínek.
"Děkuji vám za tu otázku," snažil jsem si rychle uvědomit, v jaké že to stojím třídě.
"Skupina 2as1, kterou já učím, je vůbec nejlepší ze všech mých skupin. Takže naprosto žádný problém."
"Aspoň někdo," odpověděl tatínek a usmál se na mě.

Takže řekneme co?

"Dobrý den, jdu se na vás podívat, jak pracujete," oznámila studentům ředitelka a usadila se do poslední lavice k právě chystané hospitaci.
Učitel přednáší látku, občas se na studenty obrací "Vy jste řekli, že..." a po chvíli "Jestli si vzpomenete,..." a po další chvíli "Takže řekneme co?" a sám si odpovídá.
Studenti jej pasivně pozorují. Z první lavice občas zazní nějaká otázka.
Učitel odpoví a dál pokračuje v dlouhých, uspávacích souvětích. A studenti se tváří, že tam jsou (když je tady ta ředitelka), jinak by byli dávno nepřítomni, duchem a nejlépe fyzicky.

Zpětná vazba

Petr dostal od studentů nejlepší zpětnou vazbu, jakou kdy mohl dostat: vypsal volitelný seminář, o který neměl nikdo zájem.
To nečekal. Uvažoval, zda je to obsahem, jeho osobou nebo obojím. Jedno bylo jisté: byl to signál, aby odešel.
Chvilku o tom přemýšlel (...kolik let...?) a definitivně se rozhodl. 
Ještě zůstane.

Z Vídně aneb jak to celé skončilo

[dokončení povídky Z Vídně]

Když vystupovala, popřála mi hezký večer.
Čekali jsme pak spolu, společně s dalšími asi pěti cestujícími, až přijde řidič a otevře i druhý zavazadlový prostor, ten do silnice. Najednou vidím, jak obchází autobus a v tu chvíli mně to dojde. Vydávám se za ní, ale ona se vrací a oznamuje nám, že řidič už vyskládal naše tašky na druhé straně.
Přišel jsem k ní, poděkoval jí, usmál se na ni a na chvíli o nás přemýšlel.
Mohla by být moje dcera...

Z Vídně

V autobusu z Vídně byl vzduch, který už vzduchem delší dobu nebyl.
Začal jsem svlékat bundu, když jsem si všiml dívky, stojící za mnou.
"Sedím s vámi," promluvila na mě.
Usmál jsem se a potichu odpověděl: "dobrý den."
Byl jsem rád, jak to řekla.
"Sedím s vámi" a ne "vedle vás".

Samý

"Tak co Kájo? Co výzo?"

"Samý," odpověděla radostně Kája a usmála se.

"Samý? Tak to jsi dobrá!"

"Ale říkala paní učitelka, že se musí zlepšit."

Návštěva doktora

Doktor M. vyšel z ordinace, podíval se na mě a na muže, který seděl naproti.
"Chvilku počkejte, teď si jdu uvařit čaj, pak musím něco vyřídit, protože jsem tady čtrnáct dní nebyl, a pak zdrhnu oknem, tak nezapomeňte zamknout."
Všichni tři jsme se zasmáli. K němu je zkrátka radost chodit, pomyslel jsem si.
Po chvíli se vracel a nesl si hrnek s čajem.
"Tak pojďte," oslovil muže a oba vešli do ordinace.

O nakupování

„Prosím vás, můžete ten Silan dát radši stranou? Asi nebudu mít dost peněz, tak, abych se neztrapnil.“

„Jistě.“

„Děkuji vám.“

...

„Tady je padesát pět korun zpátky.“

Silan stál padesát pět.

Dům na jezeře

"Víš, cos mi jednou řekl? Řekl jsi, že když to všechno skončí, postavíš mi dům na jezeře. Oba společně zestárneme a ztloustneme, budeme se hádat, možná i trochu víc pít. A pak umřeme a pohřbí nás na louce u toho jezera. A svět na nás zapomene. Ale my budeme mít pořád jeden druhého."

Z filmu Nevědomí / Oblivion (2013)

S tátou, s mámou

„Příště bys mohla přijet už ve čtvrtek. Co ty na to? Musíme jít bruslit a taky plavat. Nebo bychom mohli jít do kina. A nebo do ZOO? ... S mámou chodíš lyžovat, ne?“

Jako v životě

„Kde to mám podepsat, tady nahoře?“ zeptal jsem se.
„Ne, dole, tady,“ odpověděla úřednice.
„A tohle?“
„Nahoře.“
„Podepsáno, jednou dole a jednou nahoře,“ vrátil jsem jí zpět oba formuláře.
„Jako v životě, jednou dole a jednou nahoře,“ dodala.

Výběr

„Souhlasíte se zveřejněním osobních údajů?“ zeptala se mě paní za přepážkou.

„No a mám na výběr?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že máte,“ odpověděla. „Já tam mám NE.“

„V tom případě tam mám NE taky.“

Usmála se a na formuláři zaškrtla NE.

S kým

Minulý týden jsem se měla krásně. Manžel nebyl doma.
Nemusela jsem chodit nakupovat. A nemusela jsem ani nic vařit.
Manžel mi říkal: „Tak, proč si taky někam nevyrazíš?“
A já mu na to odpověděla: „To bych musela mít s kým.“

Taková moderní

Šedesátiletá žena přistoupila k pultu se dvěma knížkami, které si před chvílí vybrala v regálu.
Ta knihovnice je tu nová, ještě nikdy jsem ji tady neviděla, pomyslela si. Mohlo by jí být tak čtyřicet, uvažovala dál.
„Když byste náhodou byla nemocná, tak mně můžete zavolat, říct číslo průkazky a já vám knížky prodloužím,“ informovala knihovnice ženu, když přišla na řadu.
„A to už nejde prodlužovat přes internet?“ podivila se žena.
„No, --- jde, to jsem nevěděla, že jste taková moderní,“ odpověděla zaskočená knihovnice.

Na cestě

Cesta strmě klesala a po pár metrech se stáčela vlevo, její konec však vidět nebylo. Ze zatáčky se naráz vynořily dvě asi desetileté dívky. V živé debatě si to vykračovaly proti mně.
"Holky, kam vede ta cesta?"
"No, dolů," odpověděly pohotově.
Tak tomu říkám odpověď, pomyslel jsem si, usmál se na ně a zeptal se jinak a lépe.

Ještě jedno kafe

Strašně rád by si dal ještě jedno kafe, ale bylo pozdě. Musí jít spát. Den končí. Utekl tak rychle. Uvědomil si to teprve teď.
Tak strašně rád by si dal ještě jedno kafe...

MTŽ

Věnováno všem ženám k jejich svátku

„Tak jak jste včera doma oslavili MDŽ?“
„Oslava ještě neskončila.“
„Jak to?“
„Ten můj se rozhodl změnit MDŽ na MTŽ.“
„A to je co?“
„Mezinárodní týden žen.“